Černá hodinka

Moje prababička Anna se narodila na Kamčatce. Někdy kolem r. 1934 se přistěhovala se svou dcerou, mojí babičkou Ljubou do Čech.

X+

Z jejího vyprávění si dnes již pamatuji jen to, že asi rok žily v kolonii a tam se také prababička poznala s mým pradědečkem Františkem, který tam jezdil s mlékařským vozem a po krátké známosti si ji vzal.

Prababička byla výborná a vyhlášená kuchařka, vařila ve veřejné jídelně ve Vysočanech a chodili za ní strávníci i z dalších městských čtvrtí. Její boršč a pelmeně a kynuté ostružinové knedlíky mám už na vždy ve svých chuťových vzpomínkách, ale jako ona se je nenaučím vařit nikdy i když nejsem špatná kuchařka.

V tomto měla prostě dar od Boha.
Co si ale pamatuji nejvíc jsou její "černé hodinky". Prababička neměla televizi jen rádio a tak pradědeček poslouchal přes den, co se mu líbilo a já měla večer Hajaju, ale pak, když se začalo šeřit nastala černá hodinka. Všude se zhaslo a pradědeček se uložil na kanape jakože si zdřímne a nebude poslouchat... poslouchal vždy, nikdy si nenechal ujít ani minutu.

A prababička vyprávěla, byly to příběhy nádherné, pohádkové a neuvěřitelné jako by ani nebyly z tohoto světa. Jak když byla malá, tak se svým tatínkem, maminkou a sourozenci hlídali pole s opiem, bydleli v indiánském týpí, které si museli sami postavit, v noci kolem obcházeli vlci a jen stále udržovaný oheň jim zabránil přijít blíž a přes den lovili v Tichém oceánu ryby a na pláži sbírali kraby pro svou obživu.

Ještě spousty a spousty dalších příběhů, které už si bohužel nepamatuji a už mi je nikdo vyprávět nebude, ale aspoň to málo mám ve svých vzpomínkách navždy, tak jako i mí stařečkové zůstávají navždy v mém srdci.

Tuto povídku/článek zveřejňuji znovu, všechny předchozí jsem smazala z ryze osobních důvodů.

Mezitím nastala smutná změna moje babička Ljuba zemřela, o dva týdny se nedožila 90-ti let, ale zároveň se stal zázrak o kterém jsem zatím četla pouze v románech. V průběhu její krátké nemoci jsem byla ještě v Anglii a na plánovanou návštěvu jsem za ní už bohužel musela do nemocnice. Za týden po našem návratu do Anglie moje babička zemřela, ona na mě prostě počkala. A já jsem to věděla, protože odejít z toho pokoje v nemocnici bylo zatím to nejtěžší, co jsem musela ve svém životě udělat. Četla jsem v jejích očích, že je to naposled.

Ale děkuji, moc děkuji za tu šanci... naposled Tě obejmout, říct Ti jak moc Tě mám ráda a požádat o odpuštění, že jsem vždy nebyla úplně hodná vnučka a za to, že jsem v Tvých očích viděla lásku, odpuštění a rozloučení.

Budou to letos již druhé vánoce, co tu není, tak proto jsem si asi dnes vzpomněla a také proto, že uměla ty nejsenzačnější vanilkové rohlíčky.

Letos na Štědrý den bude v mém okně hořet šest svíček pro duše mých milovaných zemřelých, protože se na nás zezhora dívají a vědí, že je to znamení, že na ně myslím.

P.S: babička zemřela v den narozenin mé neteře Terezky... není to zvláštní ?