Nedala bych své kretény ani za milión !

Bylo jich víc, ale ti, co se nesmazatelně zapsali do mého srdce i mého života, byli čtyři.

Foto: autorka

V době, kdy byl můj zvěřinec již úplný jsem si přečetla knížku od Zdenky Frýbové: Malinkatý kretén a příhody tam popsané mi tak moc připomínaly ty, co jsem prožila já, že jsem zvěřinci začala říkat kreténi a ta přezdívka se u všech rychle ujala. Přezdívka to byla láskyplná, protože moji milovaní kreténi to opravdu byli :o)

První vstoupila do mého života Cinda.

Přinesla mi ji kamarádka do práce, která mě znala natolik dobře, že věděla, když mi to krásné tříbarevné šestinedělní koťátko položí do dlaní, tak už si ho zpátky domů neodnese. Neodnesla a Cinda s námi byla 16 let. 

Byla to neobyčejná kočička, jelikož uměla mluvit. Stačilo šeptem pronést slovo moucha a okamžitě mi začala odpovídat: kde je, nevidím jí atp. Tyto dlouhé hovory jsme vedly po mnoho večerů.

K jejím nejlepším kouskům patřilo kamarádské rozdělení potravy, ovšem pouze jednorázové. O to jsem se zase postarala já, k velké lítosti všech zůčastněných. Kreténi milovali vařenou slezinu. Poté, co jsem jim tuto pochoutku dovařila, šla jsem ke kamarádce na kafe s tím, že hrnec s vřelým obsahem mohu klidně nechat na sporáku. Jak moc jsem se mýlila, to jsem zjistila hned vzápětí. Cinda vyskočila na sporák, vytáhla horké krvavé maso z hrnce, táhla ho přes celou linku ke kraji, kde již čekali uslintaní psi a společnými silami odtáhli maso do obýváku, kde byl koberec v barvě bílé kávy. Když se všichni nažrali, rozešli se stále ještě v přátelském duchu utřít si krvavé huby různě po bytě.

Koberec jsem tenkrát nevyhodila, ale moje kretény nepřežil - nebylo to v jeho silách.

Cinda umřela v květnu, měsíc předtím než se narodila dvojčata, už jsem jí je nestihla ukázat.

Druhá přišla Kikina, co se jmenovala původně Karel.

Dcera úspěšně zahájila povinnou školní docházku a nejlepší odměna a povzbuzení bude pejsek, samozřejmě z útulku. Našla jsem jsi několik inzerátů a začala objíždět. Jeden už neexistoval, další měl momentálně zavřeno, třetí jsem nemohla najít a skončila za Prahou v polích na nějakém statku. Byl plný bohémských lidiček, koní, psů, koček, krav, ovcí a dalších zvířat na které jsi jen vzpomenete a byl to - k mému překvapení - útulek, kde se všechna zvířata jmenovala Karel.

Vyřítilo se na mě černobílé, uřvané něco a šlo o lásku na první pohled. Kikina byla asi dvouletá fenečka a strašně moc se bála lidí. Našli ji v zimě v polích, zmrzlou, vyhládlou a měla na pětkrát přeražený ocásek.

Kikina se hlavně starala, abych měla pravidelný pohyb a netloustla. Její venčení spočívalo v tom, že hned před domem se se mnou servala o vodítko - většinou vyhrála - a okamžitě se vrhla na kolemjdoucí a zakusovala se jim zezadu do nohavic, když měli to štěstí, že byli oblečeni do kalhot. Tímto stylem se prohnala parkem a hurá zpátky domů.

Její vrcholné číslo byl zdemolovaný obývák. Šla jsem na návštěvu ke kamarádce a nakrmenou, vyvenčenou Kikinu jsem zavřela i s kočkou v obýváku. Vrátila jsem se po celkem krátké době a uvítalo mě mrtvolné ticho v bytě. Po otevření dveří do pokoje jsem zjistila, že ten den se pouze naším obývákem prohnalo tornádo. Po celém koberci byla rozmetaná, na cucky rozkousaná palma se zemí i s květináčem, volně proložená roztrhanými knihami, ovladačem od televize, popelníkem, slánkou, cukřenkou a to vše bylo řádně počůráno. Fenku jsem neviděla, jen kočku, která se těchto hrátek vyjímečně neúčastnila, naopak seděla naskříni a vypadala, že nevěří vlastním očím. 

Kikina s námi zůstala bohužel jen necelý rok, můj druhý manžel byl notorický alkoholik a k jeho koníčkům - mimo jiné - také patřilo týrání zvířat a já nemohla přestat chodit do práce, abych ji ochránila. Vzala si jí ale moc hodná starší paní a věřím, že Kikina jí dělala radost po mnoho let. Ovšem na poslední večer s ní nikdy nezapomenu. Brečela jsem a brečela a Kiki ležela u mne, dívala se mi dlouho do očí, potichounku kňučela a říkala mi: neboj se o mě, z nejhoršího jsi mě vypiplala a lidí už se nebojím.

Další vtrhnul do našeho života Bacul. 

Dvouměsíční černý kříženec jezevčíka a vlčáka, tvrdohlavý, neposlušný, absolutně nevychovatelný a bezmezně milovaný dceřin dárek k jejím 10-tým narozeninám. Jak jinak, než z útulku.

Bacul byl pes záchranář, ale zachraňoval pouze slepice. Jednou o dovolené na chalupě mých rodičů jich zachránil pět. Urval se z řetězu, na kterém musel být přivázaný, aby neutekl :-/ vřítil se k sousedům do kurníku, bleskově zakousnul čtyři slepice, pátou popadnul za křídlo skočil s ní do řeky a přeplaval na protější břeh. Tam chvíli dával nyní již utonulé slepici umělé dýchání a pak to pokazil tím, že ji sežral. Domů se po té obrovské námaze vrátil, až v noci.

Bacul se nikdy nenaučil poslouchat, třikrát přežil svou smrt a zůstal s námi krásných 18 let.

Jako poslední, ale asi můj nejmilovanější přišel Corrado.

Rok po té, co naši domácnost obohatil Bacul jsem při jeho večerním venčení potkala sousedku taktéž se psem a za ní běžela černá, kudrnatá, chlupatá, heboučká kulička. Šestinedělní štěňátko někdo uvázal v parku k lavičce a ona si ho vzala na noc domů s tím, že ho ráno odveze do útulku. No, rozmýšlela jsem se asi minutu.

V té době běžel v televizi seriál Chobotnice s postavou komisaře jménem Corrado Cattani a mě se to jméno moc líbilo. Podle něj dostal tedy pejsek jméno a jen my dva jsme věděli proč mu někdy, když jsme spolu sami, říkám komisaři :o) ale většinou se mu jinak neřeklo, než Koroušek.

Na žádnou zvláštní příhodu s ním si nevzpomínám, jelikož jako se říká o některých lidech, že mají srdce na dlani, tak takový on byl. Strašně rád si hrál, mazlil se, choval se a neublížil by ani mouše. Přišel na tento svět, aby rozdával radost a lásku a to dělal 18 let. 

Umřel steskem 14 dní po Baculovi, který se pro něj stal mámou i tátou.

Když jsem se vloni vrátila s rodinou z Anglie do Čech, moc jsem se těšila, až si vezmu psy zpátky k sobě ( byli mezitím u mé dnes již dospělé dcery ). Nepočkali na mě, umřeli o velikonocích a mě se pořád ještě stýská a vždy bude po všech mých kreténech.

Pravda ale je, že bez nich by byl můj život o moc chudší a smutnější a nikdy nebudu litovat toho, že jsem jim na nějaký čas poskytla domov a lásku.

Děti chtějí kočku a psa, já odolávám... za chvíli bude jaro, rodí se štěňátka, koťátka... znáte to, ne ?

Jak tohle dopadne, to nechci vědět ;o)