Vůně ryb a lipového čaje

Nestihla jsem "Kraťasy", ale tuto povídku mám v hlavě už několik měsíců. Snad se vám bude líbit a když ne, nevadí...

Jen jeden rok mi zbývá do plnoletosti, pro někoho okamžik pro mě celá věčnost. Až mi bude osmnáct, tak bude již pozdě. 

Za týden nechají mí rodiče zbourat rodný dům mé mámy. Nikdy k němu neměli žádný vztah. Babička umřela před čtyřmi měsíci a dědeček dva měsíce po ní.

Jezdil jsem tam sám od svých pěti let. Víkendy, svátky, prázdniny...

Zavřu oči a sedím ve vlaku, který líně projíždí krajinou a před stanicí vesele zahouká. Vystoupím a projdu zelenou uličkou podél říčky k bílému stavení.

Je opuštěné a smutné. Chytím si pstruha, zatopím v kamnech a ve staré konvici uvařím vodu na lipový čaj. 

Sednu si před chalupu, vzpomínám a cítím smutek. Uklidím po sobě nádobí, pečlivě zamknu a ještě, než naposled projdu pod voňavou stoletou lípou, ohlédnu se zpět.

Už se šeří, ale já je vidím jasně. Dědeček opéká pstruhy, babička sbírá květy lípy na čaj a oba vyhlížejí vnoučka, který radostně přiběhne od vlaku.

Najednou cítím vůni ryb a lipového čaje a v srdci radost.

Ten láskyplný obrázek zůstane v mém srdci navždy.