Příběh o zradě, bolesti a zoufalství

Letní povídka pro Víkend MF DNES..................... Není to fikce a nezačal tento příběh v létě, ale právě během léta prožívám to nejtěžší období.                                                         

Foto: autorka

Nevím, co dalšího mi život přinese, ale rok 2013 a léto zvlášť zůstane v mém životě zatím ( doufám ) jako nejvíc bolestný. 

Je mi 47 let a s mým třetím manželem jsem se seznámila v únoru 2003. Hledala jsem někoho kdo mě pohladí po duši a bude mě umět rozesmát. A to dělal od naší první schůzky.

Ne, nebyla to láska na první pohled, ale rozhodně vášeň, sympatie, spřízněná duše a poznávání jeden druhého. A spousta smíchu, protože humoru, vtipu a inteligence měl vždy na rozdávání. Láska přišla později a pro mě to je stále láska už na celý život.

V červenci 2004 se nám narodila dvojčata kluci a pořád jsme prožívali šťastné chvíle i když trochu pod mrakem, protože manžel nemohl sehnat v Čechách slušnou práci. Rok na to, na jaře se mu naskytla šance jet pracovat do Anglie a po třech měsících jsme se stěhovali za ním. Nedovedli bychom si představit žít odděleně a vídat se párkrát do roka.

Původně jsme se chtěli vrátit tak, aby kluci začali chodit do školy v Čechách, ale osud tomu chtěl, že jsme nakonec zůstali v Anglii sedm let.

Za tu dobu jsme toho spolu prožili spoustu, já myslím, že někteří partneři neprožijí ani polovinu a bylo to hlavně tím, že jsme byli odkázáni pouze jeden na druhého. Mnohdy to bylo velmi těžké a nebylo jen šťastné období, jeden čas jsem pomýšlela i na rozvod.

Ale uvědomila jsem si, že svého manžela stále miluji a chci s ním strávit zbytek života. Rozvod nic neřeší a jen se ubližuje dětem a já jsem se rozhodla už jednou provždy, že tuto cestu nezvolím. Problémy se musí řešit a ne od nich utíkat.

Minulý rok jsme se domluvili, že já se vrátím s dětmi do Čech a manžel ještě zůstane rok v Anglii a pak se už nastálo vrátí za námi. Velkou radost jsem z toho neměla... jak žít jako rodina, když mezi námi bude oceán ? Ale jsme přeci dospělý lidé a tak vydržíme necelý rok odloučení a pak začneme znovu. Protože upřímně za těch sedm let jsme měli jeden druhého plné zuby.

Do vánoc jsem v Čechách zařizovala vše potřebné a užívala si volno s dětmi a bez manžela. Pak za námi přijel na vánoce a já už věděla, že se mi moc stýská a už se nemohu dočkat, až zase budeme všichni pohromadě a věřila jsem, že se naše problémy vyřeší a pomůže nám jako už v minulosti mnohokrát naše láska a humor.

Nevyřešilo se nic, manžel to vzal do vlastních rukou, ale tak jak by mě nikdy nenapadlo.

V únoru si začal dopisovat a telefonovat s paní učitelkou Ivanou a i když věřím, že je to láska zatím jen platonická, nebolí to o nic méně... možná i víc než nevěra fyzická.

Mezitím byl za námi na dovolené a ujišťoval mne, že se nic neděje a Ivana si se mnou pár měsíců dopisovala jako kamarádka a o kontaktu s mým manželem se nezmínila ani jednou.

Mezitím jsem musela podstoupit velmi vážnou operaci s původní špatnou diagnozou ( rakovina střev ), která se naštěstí nepotvrdila, ale museli mi vzít celý vnitřek včetně šesti kilového nádoru v děloze.

Mezitím jsem musela sama zařídit stěhování po Čechách, protože původně náplánované poslední léto v Anglii se ukázalo jako reálné a po návratu už pojedeme do nového domova. 

A po celou tu dobu mi můj manžel tak moc chyběl, jak by bylo vše snesitelnější mít ho vedle sebe a cítit jeho lásku.

Jenže po příletu do Anglie jsem se dozvěděla, že už mne nemiluje a pokud se mnou po celou tu dobu aspoň v duchu byl, tak už ne jako milující manžel, ale možná kamarád ?

To mi ale nestačí. Ano prožívám bolest a zoufalství a někdy večer jdu spát s myšlenkou, že bych se raději už ráno vůbec neprobudila a někdy ráno nejsem ani schopna vstát, ale vždy se donutím, musím se postarat o děti a přes den se tvářit, že je vše v pořádku, abych jim neublížila.

Nevím, co bude dál a je to pro mne o to těžší, že jsem momentálně v cizí zemi jejíž jazyk neovládám dobře a nemohu tedy vyhledat odbornou pomoc, kterou bych teď tak moc potřebovala a nemám tu nikoho, kdo by mne obejmul a ujistil, že se to zlepší.

Nejsem hloupá a vím, že mi nikdo nedá recept na štěstí a nevrátí lásku pouhým objetím, jen by to bylo pro mne trochu lehčí a méně to bolelo.

Rozum mi říká, že to musím vydržet a počkat, až to přejde, ale srdci poručit nemohu, chtělo by lásku hned. Jenže já to stejně zkusím a budu čekat, až se mi zase vrátí můj vtipný, chytrý a milující manžel.

Protože naše děti mi za to stojí, naše manželství mi zato stojí, naše láska mi za to stojí, ale hlavně on mi za to stojí, jelikož stále věřím, že spolu zestárneme a budeme se milovat do konce našich dní.

P.S: nemohu reagovat v diskuzi, jelikož jsem svůj nick zrušila před pár měsíci. Takže diskuze je vaše, pište, co vám libo anebo také nic... je to na vás milí čtenáři.